III.

První diplomatické posty - od Paříže po Konstantinopol

                Karikatura prince Johanna Schönburga, 1891 - nakreslila Johanna Colloredo-Mansfeld

                Po splnění diplomatické zkoušky odjel princ Johann do svého nového působiště, do Paříže, aby se ihned dal do práce. Post zplnomocněného attaché přinášel širokou škálu povinností zaměřených na politickou, obchodní, kulturní a tiskovou agendu. Stručně řečeno, zplnomocněný attaché byl nejnižším úředníkem na ambasádě.

                Je nutné osvětlit význam dvou pojmů a to hovorového označení „atašé“ a „attaché“, kterým byl princ Johann. Význam slova „attaché“ se vztahuje k nejnižšímu úředníkovi ambasády, zatímco hovorové pojmenování „atašé“ zde určuje druh práce vykonávané diplomatem - bez závislosti na hodnosti. Například kulturní, nebo vojenský atašé. Přesnějším označením je tak výraz „přidělenec“. Ten sleduje zcela odlišné cíle nežli velvyslanec. Obzvláště v minulosti při válečných konfliktech sotva kdy panovala shoda názorů mezi těmito dvěma diplomaty.

Fotochrom Paříže, 1890

                Rakousko-uherskou ambasádu v Paříži řídil velvyslanec, hrabě Ladislaus Hoyos-Sprinzenstein, kterého princ Johann poznal již v rámci své kavalírské cesty po Francii. Aby vhled do kontextu tehdejšího působení prince Johanna Schönburga byl komplexní, je nutné ve stručnosti popsat Paříž tak, jak ji pozoroval i princ Johann, tedy jako místo dynamicky se rozvíjející jak po stránce kulturní a společenské, tak i průmyslové, obchodní a urbanistické. Již po příjezdu mohl obdivovat nově vznikající Eiffelovu věž. Při své předešlé návštěvě ji nemohl vidět, protože její stavba začala až v roce 1887, tedy v době kdy princ Johann nastoupil svou diplomatickou praxi v Rusku. Slavnostně byla otevřena v roce 1889, při příležitosti 10. světové výstavy a zároveň čtvrté výstavy konající se ve Francii. Tématem této výstavy bylo stoleté výročí Velké francouzské revoluce. Na výstavě byly prezentovány nejmodernější technické a průmyslové výrobky, jejichž společným jmenovatelem byla v těchto odvětvích nově použita elektřina. Byly zde také prezentovány ukázky nového uměleckého slohu, secese. Mezi hlavní zábavné atrakce této prestižní výstavy byl let vodíkovým balonem nad centrem Paříže a vznik černošské vesnice s 400 domorodci. Výstavy se účastnili nejvyšší státní úředníci a politici včetně několika hlav států a spolu s nimi i diplomatické sbory.

                Za příkladnou práci ve prospěch habsburské monarchie byl princ Johann k 16. říjnu 1890 povýšen do dvorní hodnosti c. a k. komořího. Hodnost attaché předpokládala schopnost flexibility. Zařazení prince Johanna bylo sice dáno výnosem ministerstva zahraničí, nicméně bylo možné si jej v případě nutnosti vyžádat i na jiných ambasádách. K tomu došlo 16. března 1892, kdy se měl hlásit jako výpomoc na londýnské ambasádě. Jeho převelení bylo pravděpodobně odůvodněno blízkou geografickou polohou a tím pádem rychlým přesunem. Podobná situace se opakovala ještě několikrát, kdy během tří let princ Johann působil také v ruském Petrohradě, kde vykonával svou diplomatickou praxi. Zde byl také povýšen 22. června 1894 do hodnosti legačního sekretáře. Tamní velvyslanec, princův strýc, Franz I. von Liechtenstein napsal ministru zahraničí: „Požádal mne (princ Johann Schönburg), abych Vaší Jasnosti vzkázal, že jmenování do funkce legačního sekretáře pokorně přijímá, a také abych předal jeho nejoddanější dík Vaší Jasnosti“. Po dobu necelých čtyř měsíců působil princ Johann také ve švédském Stockholmu, až konečně 7. září 1895 dorazil do Konstantinopole, která byla dalším důležitým milníkem v jeho diplomatické kariéře. Na toto působiště však již nepřicházel sám. Dne 27. dubna 1897 se oženil ve Svatoštěpánské katedrále ve Vídni s princeznou Sophií, rozenou Oettingen-Wallerstein. Do Konstantinopole (dnešního Istanbulu) se novomanželský pár vydal po svatební cestě, která jej zavedla na východočeské schönburské panství Miletín. Princezna Sophie ve svých pamětech vzpomíná na cestu do Konstantinopole takto: „Okouzlující nádhera nás čekala při příjezdu do Konstantinopole, která zůstala v mé, skutečně zlaté, paměti. (…) Vidíme mešity s nesčetnými minarety. (…) Byli jsme přímo uprostřed barevného světa Orientu, který je pro Evropana tak atraktivní a přesto zcela neprůhledný.“ Do služby se princ Johann hlásil u velvyslance Heinricha von Calice. Princezna Sophie na to ve svých pamětech vzpomínala takto:  „Ihned (po příjezdu) jsme navštívili velvyslanecký pár, barona a baronku von Calice (…). Velvyslanec, baron Calice, který po 25 let s veškerou okázalostí a vznešeností působil v Bosporu, byl diplomatem staré školy. Byl velmi pompézní a vážný, ponořený do svého postavení, zcela přesvědčen, že je velkou ctí, když někoho navštíví, pozve nebo osloví.“ Své mimořádné diplomatické zkušenosti zúročil při vyjednávání o konstantinopolských konvencích, které byly podepsány v roce 1888 v Istanbulu. Jednalo se o zneutralizování suezského průplavu spolu s černým mořem od jeho obsazení Velkou Británií, byť stále pod její správou.

Princ Johann Schönburg se svou manželkou princeznou Sophií, roz. Oettingen-Wallerstein 

              Novomanželé se ubytovali na periférii Istanbulu, v malém domě, který byl letní rezidencí rakouského velvyslanectví, v oblasti zvané Böyük-deré – Velké údolí, severně od Istanbulu. Místo je také někdy nazýváno bránou do Černého moře. Rodinné fotografie a pohled z této oblasti jsou přiloženy v galerii na konci textu.

               V prvním zimním období v Turecku se princ Johann blíže seznámil se svým spolupracovníkem Karlem, svobodným pánem von Macchio. Spolupracovat budou společně ještě jednou v roce 1914 v Římě, kdy měli zabránit nejprve vypuknutí I. světové války a později vstupu Itálie do válečného stavu s Rakousko-Uherskem. Této katastrofě již nedokázali zabránit a v pozdější době byla část odpovědnosti za válku přenesena právě na hlavu diplomata Macchia. Ten v reakci na toto obvinění napsal knihu pod titulem „Pravda!“, kde vysvětluje celé pozadí událostí v letech 1914 – 1915 v Itálii. 

Princezna Sophie v tureckem kroji

                V zimních měsících se celé velvyslanectví přesunulo do Per, jež byla jedním z městských obvodů Konstantinopole. Závažným tématem, které zmítalo celým Tureckem, byla silná nevole mezi křesťanskou Arménií a muslimským Tureckem. Tento konflikt se vyostřil v letech 1894 – 1896, kdy proběhly tzv. Hamídijské masakry, při nichž přišlo o život 100 – 300 tis. lidí. Celý konflikt pak vygradoval v letech 1915 - 1918, kdy bylo vyvražděno přibližně 1,5 miliónů Arménů. Odpovědnost za tuto genocidu Turecko nikdy neuznalo.

                Princ Johann působil v Konstantinopoli až do 11. října 1898, kdy byl převelen poprvé na rumunský dvůr krále Karla I., kde setrval po dobu tří let. Za své vynikající výsledky během působení v Turecku byl povýšen 13. října 1898 do hodnosti legačního rady I. třídy.

                Bukurešť byla pro rodinu prince Johanna velmi důležitým místem, stejně jako později Řím. Během dalších dvou měsíců zaměříme proto pozornost právě na ni a budeme se věnovat dvojímu diplomatickému působení prince Johanna na dvoře rumunského krále.