VI.

Podruhé v Bukurešti

                                                

            Minulý měsíc nás zavedl do dvou diplomatických působišť prince Johanna Schönburg- Hartensteina, do Říma a do Londýna. Květnová kapitola byla nazvána „Poslední kroky k vrcholu diplomacie“ a pomyslnou vstupní branou k onomu vrcholu byla Bukurešť. Do té jsme zavítali v rámci princovy diplomatické kariéry v dubnu. Bukurešť přitahovala pozornost všech rakousko-uherských diplomatů, neboť habsburský panovnický dvůr přikládal tomuto postu značnou váhu. Není proto divu, že všichni známí a především dobří diplomaté rakousko-uherského sboru vzešli právě z rumunského působiště. Vzpomeňme alespoň ty, kteří se později stali ministry zahraničí, tedy Aloise hrabě Lexu Aehrenthala, Leopolda hrabě Berchtolda a Ottokara hrabě Czernina.

            „Za chladných, vlhkých, mlhou zakrytých dnů jsme se rozloučili v listopadu roku 1906 s Londýnem a odjeli jsme do Vídně za naším novým postem. Nic není tak depresivní, jako plavba Lamanšským průlivem za špatného počasí. Voda, která všelijak bublala, byla téměř černá.“ S těmito slovy se rodina loučila s londýnským pobytem. V této době obdržela Johannova manželka princezna Sophie titul palácové dámy, což v té době byl titul spíše formálního charakteru, neboť dvůr neměl svou císařovnu.

 

          Nedávno získaná budova velvyslanectví v Bukurešti na adrese „Strada Știrbei Vodă 43, Bukurešť“ nebyla v nejlepším stavu, ale byla prostorná a prosvětlená. Rodině prince Schönburga poskytla důstojné útočiště. Bukurešť byla v diplomatických kruzích považována za „horkou půdu“, neboť země měla napjaté vztahy se sousedním Maďarskem. S touto situací byl princ Johann poprvé konfrontován jako vedoucí diplomatické mise, do níž byl jmenován 19. října 1906. S Maďarskem také souvisela vůbec první pracovní cesta, která jej zavedla za uherským ministerským presidentem Sándorem Wekerlem. Společně řešili problematiku maďarské menšiny v Rumunsku, neboť se konflikt mezi oběma zeměmi vyostřoval a tamní maďarská menšina měla být dle dobového tisku utlačována. V březnových dnech roku 1907 začala v Rumunsku politická krize v podobě rolnického povstání, které bylo krvavě potlačeno. Dobový tisk hlásí: „ (…) více jak desetitisíce lidí bez domova. V celém Rumunsku kolabuje doprava a počet zabitých roste. (…)“ Princ Schönburg pravidelně, velmi podrobně informoval ministra zahraničí o vývoji celé situace. Nakonec se podařilo navázat korektní vztahy s oběma zeměmi a rumunský dvůr slíbil odškodnit postižené rodiny z řad rakouských a uherských občanů. Celý konflikt byl definitivně uzavřen až v roce 1908.

            S novým postem připadla princi Schönburgovi povinnost informovat „svého“ císaře o politické situaci v Rumunsku. Přibyly tedy osobní audience u císaře, které se v letních měsících konaly v rezidenci v Bad Ischlu a ve zbylé části roku v Hofburgu a Schönbrunnu.

            Ve volném čase se princ věnoval především jízdě na koni a lovu. Každé jaro vyjížděl na svém oblíbeném parníku podél řeky Prut, kde lovil vodní ptactvo. „Jednou můj milý Hans přinesl orlice s bílými chvosty, které s námi chvíli bydlely a později jsme je darovali do Schönbrunnu.“ vzpomínala na tuto kratochvíli manželka prince Johanna, princezna Sophie. Jakožto druhý nejvyšší diplomat měl princ Schönburg nárok na tři měsíce placené dovolené, kterou rodina trávila na Červené Lhotě a na rodovém panství princezny Sophie, Wallersteinu. Konec léta patřil pobytu v Sinaji, kam se během léta přesunul i dvůr rumunského krále.

            Rok 1908 přinesl anexi Bosny a Hercegoviny. Tehdejší ministr zahraničí Alois hrabě Lexa Aehrenthal si získal respekt v diplomatických kruzích svou nekompromisní politikou vůči Srbsku. Nicméně situace se na Balkáně stávala čím dál více obtížnější a celkově neudržitelnou. Princ Johann tehdy řekl: „Aehrenthal nemůže tuto partii nikdy vyhrát“.

            Během působení v Bukurešti se princ ukázal být nejen diplomatem, ale také tak trochu dobrodruhem, kterého vzrušuje nebezpečí. V roce 1910 měl možnost proletět se nad Bukureští v letadle. Princezna Sophie na tuto záležitost vzpomíná i ve svých pamětech jako na let v Bléroitu. Jedná se však o letadlo konstrukce Farman model III z roku 1909. „Mé nejstarší děti si budou pamatovat snad francouzské letadlo v Bukurešti, myslím si, že to byl Blériot, což byl velmi křehce vypadající stroj. Mého manžela lákaly všechny nové věci. Děti byly hrdé na svého otce a měly jej za hrdinu. Když odletěl, malá kapela ztichla. Rty jsem měla úplně bledé, třásly se mi a nemohla jsem se dočkat chvíle, kdy zase přistane.“

            Nejvýznamnější událostí princova působení v Bukurešti byla návštěva následníka rakousko-uherského trůnu, Františka Ferdinanda D´Este, na dvoře rumunského krále. Z návštěvy, která trvala čtyři dny, se dochoval písemný i fotografický materiál, který poskytuje plastický obraz o celé události.

            V sobotu 10. července 1909 přijel kolem 4. hodiny odpolední následník trůnu se svou manželkou na stanici Predeal, kde je již očekával rumunský diplomatický a armádní sbor. V čele stáli následník rumunského trůnu Ferdinand Rumunský se zástupcem Rakousko-Uherska v Rumunsku, princem Johannem Schönburgem, který pak doprovázel Františka Ferdinanda D´Este během celé jeho návštěvy.

            Po krátkém uvítání se všichni zúčastnění přesunuli do Sinaje. Na cestě vlak zastavil ještě ve dvou stanicích, kde následníka vítaly davy lidí ovacemi. V Sinaji jej očekával rumunský král Karel I. a jak píše dobový tisk, setkání bylo vroucné: Královský speciál dorazil kolem čtvrt na šest do železniční stanice v Sinaji, kde již vážené hosty očekával král Karel a královna Alžběta. Přivítání bylo velmi srdečné. Král Karel velmi vroucně objal následníka trůnu. Na nádraží pak držel čestnou stráž 3. myslivecký pluk. Kapela hrála rakouskou národní hymnu. (…) Když vozy projížděly nádvořím kláštera, kterým prochází cesta k hradu Pelesch, shromáždilo se zde velké množství lidí v národních krojích a sborem zpívali císařskou hymnu.

            Celý večer uzavřela večeře, která se konala v maurském sále peleššského zámku, vyzdobeném alpskými protěžemi.  Při tomto gala večeru pronesl Karel I. přípitek na počest Františka Ferdinanda a celé jeho rodiny. Návštěva Vaší císařské a královské Výsosti a Vaší půvabné manželky nám činí velkou radost a společně bychom Vás rádi co nejsrdečněji přivítali u nás. Z množství členů domu habsburského, které jsme měli tu čest hostit na zámku v Peleschi, chováme nesmazatelnou vzpomínku především na přítomnost vznešeného císařského páru a Vašeho otce, s nímž mě spojovala úzká vazba přátelství již od mládí, a vzpomínky na něj pro mě zůstávají nezapomenutelné. Doufám, že jeho nejmilovanější syn si uchová náklonost, kterou jsem měl k tomuto drahému člověku. Přítomnost Vaší císařské a královské milosti je pro mě velmi cenná. Zároveň spatřuji v Jeho císařské a královské Milosti, Vašem strýci, blaho pro mě a mé země. Tento názor mě vede k nejvyšší vděčnosti a posiluje můj postoj k zdůraznění velké hodnoty, kterou přikládáme dlouhodobým přátelským vztahům s mocnou sousední monarchií. Jeho Veličenstvo mi věnovalo velkou poctu, určenou pro ty nejvýše postavené, když mě dekorovalo řádem Zlatého rouna a naplnilo mne tak nejhlubší a nejušlechtilejší vděčností. Nemohu víc vyjádřit své pocity nežli přáním štěstí a blaha, které srdečně přeji Jeho Veličenstvu. Přeji Vaší Jasnosti jen to nejlepší a prosím boha, aby Vám a všem dal hojnost požehnání. Ujišťuji Vás o naší upřímné radosti z Vaší drahé návštěvy. Pozvedám svoji skleničku k blahu Jeho Veličenstva, císaře a krále a k blahu Vašemu a stejně tak celé Vaší rodiny.

            Ihned po pronesení přípitku Karla I. povstal také následník trůnu František Ferdinand D´Este: Vaše Veličenstvo! Jsem hluboce vděčný za vlídné a srdečné slovo. Vaše Veličenstvo, dovolte, abych vyjádřil vděčnost za nádherné a přátelské přijetí, které věnovala, Vaše Veličenstvo, královna mé ženě. S největší radostí jsme přijali nejvznešenější pozvánku Vašeho Veličenstva. Dává nám tak možnost vyjádřit přání všeho dobrého pro Vaše Veličenstvo a Vaše Veličenstvo královnu a přání blaha pro Rumunsko. Jsem pln obdivu vůči velké moudrosti Vašeho Veličenstva a jsem prodchnut pocity oddanosti a upřímné náklonosti vůči Vám a Vašemu domu – to jsou pocity, které jsem zdědil po svém zesnulém otci, ke kterému chová Vaše Veličenstvo takovou dojemnou úctu, a jsem hrdý a šťastný, že dále mohu navázat na tradici přátelství. S největší radostí předkládám čestné pověření, které mi svěřilo Veličenstvo císař a král, abych předal královské Výsosti princi Ferdinandovi, drahému příteli, řád Zlatého rouna. Rád, až se vrátím, zprostředkuji tato slova důvěrného a vroucného přátelství Vašeho Veličenstva Majestátu císaře a krále. Slova, která byla řečena, jsou novou a cennou zárukou vynikajících vztahů mezi Rumunskem a Rakousko-Uherskem. Prosím boha, aby dal Vašemu Veličenstvu dlouhý a drahocenný život a Vaší zemi štěstí. Pozvedám tedy svoji skleničku na zdraví Vašeho Veličenstva a Vašeho Veličenstva královny a celého královského domu. Po pronesení přípitku se ozvaly bouřlivé ovace v celém sále.

            Nutno zdůraznit, že císař František Josef dekoroval následníka rumunského trůnu řádem Zlatého rouna, který mu osobně předal onoho večera arcivévoda František Ferdinand.

            Následující den, v neděli 11. července, byla v 9 hodin mše svatá, po níž se konala exkurze po městech Busteni a Predealu. Po 7. hodině večerní následovala diner a po ní návštěva divadla. Téhož večera byl vyznamenán princ Johann Schönburg spolu s rumunským zplnomocněncem. Princ Johann obdržel velkokříž řádu Rumunské hvězdy a rumunský vyslanec obdržel velkokříž řádu Železné koruny. Doporučeným oblečením pro tuto událost byly večerní šaty bez ozdob pro dámy a pánové oblékli tzv. malé uniformy, tedy vycházkové s řádovými dekoracemi a šavlí.

            Na pondělí 12. července byl naplánován malý výlet. Kolona jedenácti automobilů se za krásného počasí vydala ráno směrem k rakousko-uherským hranicím. Celý program byl zcela privátní a výlet končil v městě Kolomyje. Po obědě se v Sinaji konala lidová slavnost, která byla zakončena večeří a koncertem.

            V úterý 13. července se od 10. hodiny ranní konala přehlídka 3. mysliveckého praporu. To bylo symbolické ukončení celé návštěvy. Po krátkém obědě a odpoledním čaji se následník trůnu se svou manželkou odebral na nádraží a kolem 9. hodiny večerní odjel vlakem do Vídně.

            Arcivévoda měl z celé návštěvy velmi dobrý dojem a rád vzpomínal na rumunské obyvatele, kteří neustále volali: „Buďte vítáni mezi námi!“. Radost rumunského lidu včetně oboustranné spokojenosti panovnických rodin prohloubila přátelské a sousedské vztahy mezi oběma zeměmi.

            Posledním důležitým úkolem, který čekal na prince Johanna Schönburga, bylo řešení problematiky ochrany autorských práv Rakouska a Rumunska v oblasti literatury, umění a fotografie. Rakouský císař František Josef I. a rumunský král Karel I. uzavřeli pomocí svých zástupců státní úmluvu, jejíž znění se nachází níže v textu. Z úmluvy byla vyjmuta divadelní představení a hudební díla. Tuto úmluvu připravoval princ Johann Schönburg v Bukurešti se zástupci tamní vlády několik měsíců. Dokončena byla ke 2. březnu 1908, ale ratifikována až v roce 1910.

Plné znění státní úmluvy zní:

Článek I.

Autoři děl, poprvé publikovaných ať už v Rakousku nebo Rumunsku, za předpokladu, že splnili formální náležitosti požadované v dané zemi, požívají všech výhod na ochranu autorských práv ať už v literatuře, umění či fotografii, která byla udělena příslušnými právními předpisy obyvatelům tamní země. Doba trvání ochrany je tudíž udělena dílům rumunských autorů v Rakousku a dílům rakouských autorů v Rumunsku. Doba ochrany nesmí být v žádném případě delší než doba ochrany, která je poskytována právními předpisy země, ze které autor pochází.

Článek II.

Tato úmluva vstupuje v platnost patnáctým dnem po dni, kdy bude provedena výměna první ratifikace. Doba trvání této dohody je stanovena na deset let ode dne jejího počátku.

Článek III.

Tato úmluva by měla být ratifikovaná a jako ratifikovaný dokument by měla být vyměněna co nejdříve v Bukurešti. Na svědectví tohoto podepsali a uzavřeli zplnomocnění zástupci tuto dohodu.  

Tak se stalo ve dvou vyhotoveních v Bukurešti 2. března 1908.       

Signováno: Schönburg, Schauer, Sturdza.

            Za skvělé pracovní výsledky byl princ Johann Schönburg 1. května 1910 dekorován řádem Františka Josefa I. v hodnosti velkokříže. Dostalo se mu také pocty ze strany rumunského dvora, když obdržel od Karla I. Rumunského řád Rumunské hvězdy.

            Bukurešť princi Johannu Schönburgovi otevřela možnost stát se zástupcem Rakousko-Uherska ve Vatikánu, což bylo považováno za určitý vrchol diplomatovy kariéry.  Na přelomu let 1910 a 1911 jej doporučil ministr zahraničí Alois hrabě Lexa Aehrenthal do hodnosti velvyslance s novým působením u Apoštolského stolce. Císař František Josef I. tento návrh podpořil a princ Johann Schönburg nabídku přijal. Jistě ani jeden z nich tehdy netušil, že se princ stane historicky posledním zástupcem Rakousko-Uherska u Svatého stolce.

            Loučení s Bukureští, i přes všechny rodinné strasti, nevlídné přírodní a kulturní podmínky, bylo dojemné. Princezna Sophie to líčí takto:  „Všichni se s námi rozloučili, bylo to trochu smutné, ale slíbili, že budou psát. K 31. březnu 1911 jsme konečně opustili Bukurešť. Na nádraží bylo nádherné rozloučení. Všichni naší známí, diplomaté, vládní a dvorní úředníci nás doprovodili. Moje lůžkové kupé bylo plné květin a přáníček se slovy „Nashledanou“.