VII.

Nástup do funkce vatikánského velvyslance a mírová léta          (1911 – 1914)

 

V červnovém vydání našeho kalendáře jsme se ocitli s rodinou prince Johanna Schönburga v Bukurešti, která umožnila vstup princi Schönburgovi do nejvyšších kruhů diplomacie. Za jeden z vrcholů diplomacie byl považovaný post velvyslance ve Vatikánu. Zvláštní vztah silně katolického Rakousko-Uherska a Apoštolského stolce zajišťoval diplomatovi vysoké společenské postavení a značnou prestiž. Není proto divu, že rakouský císař věnoval výběru svého zástupce velkou pozornost.

Předchůdcem prince Schönburga byl hrabě Nikolaus Szécsen von Temerin, původem uherský šlechtic. Ten byl do funkce velvyslance u Svatého stolce jmenován v listopadu roku 1901, tedy v době pontifikátu Lva XIII. Situace Apoštolského stolce byla na přelomu 19. a 20. století velmi složitá. Roku 1861 byla sjednocena Itálie do jednoho správního celku, jako konstituční monarchie – Italské království. Prakticky posledním chybějícím článkem sjednoceného Apeninského poloostrova byl Papežský stát, jehož existence trvala více jak tisíc let.  Italská vojska vtrhla září roku 1870 na území Papežského státu a tím tento státní útvar prakticky zanikl. Vyvstala tak situace, kdy se papež stal „vatikánským vězněm“ a pozbýval fakticky práv suverénního panovníka. Tato problematika byla již ve své době označována jako tzv. „římská otázka“. Definitivně se ji podařilo vyřešit až roku 1929 podepsáním tzv. Lateránských smluv.

Po úmrtí Lva XIII. roku 1903 nastupuje do úřadu hlavy katolické církve kardinál Giuseppe Sarto, který přijímá jméno Pius X. Ten se do dějin církve zapsal především jako odpůrce modernismu a zároveň jako reformátor římské kurie. Pius X. našel v habsburském velvyslanci von Temerinovi opravdového přítele a považoval jej za velkou osobnost rakouského diplomatického sboru. Roku 1911 se naskytla pracovní příležitost velvyslance v Paříži po smrti hraběte Khevenhüllera, kterou hrabě von Temerin využil a setrval ve Francii až do vypuknutí I. světové války. Při poslední audienci u svatého otce byl hrabě Temerin dekorován řádem Pia IX.      , jako výraz díků za udržení dobrých vztahů Rakousko-Uherska a Apoštolského stolce.

Spolu s odvoláním von Temerina do Paříže vyvstala otázka jeho nástupce. Již na začátku roku 1911 doporučil prince Schönburga tehdejší ministr zahraničí hrabě Lexa von Aehrenthal na post vatikánského velvyslance. Císař František Josef I. návrh přijal a 25. března 1911 obdržel ve vídeňském Hofburgu princ Schönburg nejen pověřovací dekret pro post velvyslance, ale rovněž i povýšení do dvorní hodnosti tajného rady. Z Bukureště definitivně nově jmenovaný velvyslanec odjíždí 31. března a v průběhu dubna se již hlásí v Římě.

Sídlem habsburské ambasády byl renesanční benátský palác „Palazzo Venezia“, který zůstal v majetku Rakousko-Uherska i po územní ztrátě Benátska po prusko-rakouských válkách. Po nástupu prince Schönburga však palác neposkytoval vhodné podmínky pro bydlení, a tak jedním z prvních úkolů, který čekal na prince Schönburga, byla rekonstrukce Palazzo Venezia, která byla ukončena ke konci roku 1911.

První slavnostní audience prince Johanna a jeho manželky princezny Sophie u svatého otce proběhla 25. dubna 1911. Den předtím strávil princ Schönburg u kardinála státního sekretáře Merry de Vala, který prince zasvětil do apoštolského protokolu.

Při samotné audienci u svatého otce posadil Pius X. prince Johanna a jeho manželku do křesel a vlídně přivítal oba v jejich novém domově, v Římě. Princ Schönburg při audienci u svatého otce řekl:

Vaše Svatosti,

je mi ctí, že jste do mě vložil takovou důvěru k Vaší osobě. Mohu Vás ubezpečit, že věnuji veškeré mé úsilí do další podpory stávajícího výborného vztahu Svatého stolce a vlády monarchie. Prosím, přijměte moji hlubokou přízeň a silnou podporu, protože teprve pak budu moci plnit úkol, který mi císař ráčil svěřit.

Papež ještě jednou novému velvyslanci pogratuloval a zároveň jej poprosil o vyřízení požehnání císaři a jeho rodině. Touto událostí se definitivně rodina prince Schönburga usídlila ve věčném městě, a to až do květnových dnů roku 1915, kdy Itálie vstoupila do války s Rakousko-Uherskem.

Reakce Pia X. na nového velvyslance na sebe nenechala dlouho čekat. Na začátku května téhož roku zaslal papež císaři Františku Josefovi I. dopis, ve kterém chválí nástupce hraběte Temerina, který odchází do Francie. Princ Johann se k novému postu postavil odpovědně a s pokorou. Vše, co činil, činil pro „svého“ jediného císaře.

V období míru se princ Johann, stejně jako jeho předchůdce, soustředil na řešení „římské otázky“ a také na římskou kurii, kterou bylo třeba dále reformovat. Princ Johann se například snažil zajistit důstojnější podmínky apoštolských nunciů, kteří    zastupují papeže na území jiného státu. Dále požadoval, aby práce nunciů probíhala v kooperaci s tamními biskupstvími a arcibiskupstvími.

Personál velvyslanectví u Apoštolského stolce princ Schönburg až na jednu výjimku zdědil po svém předchůdci hraběti Nikolausovi Szécsen von Temerin. Hlavním poradcem velvyslance byl legační rada I. třídy, hrabě Moritz Erdöd von Pálffy, který byl také agentem pro duchovní záležitosti. Zbylý diplomatický personál čítal legačního sekretáře II. třídy, hraběte Alexandera Thurn und Valsássina, zplnomocněného attaché, hraběte Alexandera Skrzynno-Skrzyńskiho, kancelistu Josefa Schwendtu a dvorního kaplana Johanna Csiszárika, který svého času vyučoval i velvyslancovy děti. Zvláště během mírových let panovala na ambasádě příjemná atmosféra umocněná krásou Říma. Není proto divu, že v průběhu let se všichni zaměstnanci ambasády stali blízkými rodinnými přáteli.

Diplomatická mise prince Schönburga ve Vatikánu je nejvyšším vrcholem jeho kariéry a není proto divu, že mu bylo věnováno mnoho pozornosti nejen ze strany dobového tisku, ale i ostatních diplomatů. Proto i my budeme této životní kapitole prince Johanna věnovat náležitou pozornost.