IV.

Poprvé v Bukurešti

            V říjnu roku 1898, krátce po odjezdu z Konstantinopole, byl princ Johann povýšen do hodnosti legačního rady I. třídy a převelen na dvůr rumunského krále Karla I. (1839 – 1914). Bukurešť byla považována za vhodný odrazový můstek diplomatovy kariéry. Pro rodinu prince Johanna se stala důležitou destinací, jejíž význam posléze částečně umenšil bezkonkurenční Řím. Ale zatím nepředbíhejme. 

             Z Konstantinopole vedla princova cesta nejprve do Vídně, kde se setkal se svým nejstarším bratrem, knížetem Aloisem, který vyřizoval dělení pozůstalosti po jejich zemřelém otci. Princ Johann obdržel dvě malá panství v jižních Čechách, Červenou Lhotu a Lžín. Hned po uzavření dědického řízení se jel podívat se svou ženou Sophií na zděděné majetky. Červená Lhota se tehdy (1898) nenacházela v nejlepším stavu.  Princezna Sophie byla nevlídností starobylé Červené Lhoty nepříjemně překvapena, sama si tak trochu myslila, že by mohli získat východočeský Miletín, který si oblíbila již na svatební cestě. Ten si však bohužel Johannův nejstarší bratr, kníže Alois, ponechal pro sebe. Nezbývalo tedy než začít plánovat, jak zútulnit lhotecké obydlí. Po návštěvě Červené Lhoty se cesty manželů rozdělily. Johann odjel do Bukureště, kde bylo nutné zabezpečit pohodlné budoucí bydlení, a Sophie se vrátila do Vídně, protože byla v pokročilém stupni těhotenství. Byla jistě zahrnuta veškerou dostupnou péčí, protože její první těhotenství skončilo porodem mrtvého dítěte. Dne 23. prosince ve vídeňském paláci jejích rodičů, knížat Oettingen-Wallersteinů, však přivedla na svět zdravou holčičku Karolínu, které se záhy začalo říkat Lilly.

            Diplomatické působení prince Johanna v Bukurešti začalo pod vedením vyslance Aloise, hraběte Aehrenthala (1854 – 1912), který tu však setrval pouze do konce roku 1898, neboť byl převelen na post velvyslance v ruském Petrohradě. Později se stal ministrem zahraničí. Při anexi Bosny a Hercegoviny v roce 1908 sehrál jednu z klíčových rolí svou nekompromisní politikou vůči této zemi. Princi Johannovi byl velkým vzorem ve funkci politika a diplomata. Po odchodu Aehrenthala do Petrohradu nastoupil v Bukurešti na jeho místo János Pallavicini (1848 - 1941), kterému přezdívali „Markrabě“. Ten zůstal v paměti princezny Sophie jako skvělý vedoucí, pod nímž byla čest pracovat. „S nikým jsme nebyli takoví přátelé jako s ním. Přemohl nás zcela svojí dobročinností a laskavostí. Zvláště mu dlužíme nekonečné množství vděku za to, že měl vždy pochopení pro mé malé i velké starosti a velmi se zajímal o děti. (…) Zřídka kdy se mýlil, znal přesně své „řemeslo“ a jeho politika byla vždy zbavena veškeré fantazie a pevně stála na základě faktů.“ Později byl převelen do Konstantinopole, kde zůstal jako velvyslanec až do zániku monarchie v roce 1918.

            Bukurešť byla na přelomu 19. a 20. století městem, kde se střídaly velké kontrasty. Vybrané ulice byly elegantní, plné života a jen o několik málo ulic dál byla místa zanedbaná, sužovaná špínou a nemocemi. Pomyslným středobodem Rumunska byl dvůr krále Karla I. Princezna Sophie na něj vzpomíná takto: „Dvůr krále Karla měl patriarchální vzhled a byl všemi respektován a uctíván. (…) Byl obrazem čestného muže v chaosu a nepořádku nově vzniklého státu. V době své vlády byl schopen zajistit zemi respekt, který se po jeho smrti velmi rychle rozplynul. Můj muž jej považoval za vysoce inteligentního.“ Jeho manželka, královna Alžběta, byla oduševnělá žena, která vždy podporovala umění a sama se věnovala tvorbě poezie. Také milovala děti, což se zakrátko ukázalo jako vhodné téma, ke kterému se princezna Sophie s královnou Alžbětou velmi často vracely.

            Zimní čas trávila rodina prince Johanna přímo v Bukurešti na adrese „Calea Victoriei“, což je dodnes hlavní ulice v centru města. V letních měsících se pak princ Johann přesunul, stejně jako takřka celý dvůr rumunského krále, do letní rezidence v Sinaji zasazené do horského prostředí velkolepých Karpat, na samé hranici s Maďarskem. Dodnes jde o řídce obydlenou oblast, kde místní vegetace připomíná spíše prales. Areál sinajské rezidence byl tvořen velkým palácem a dvěma přidruženými budovami, které fungovaly jako hotel. Palác měl honosné, nákladně vyřezávané a čalounem zdobené místnosti, které navozovaly atmosféru starobylého sídla.

            Divoká příroda Rumunska v letních měsících dovedla roznítit cestovatelskou vášeň. Podlehli jí i princ Johann se svou manželkou Sophií. V červnu roku 1899 odjeli na dobrodružnou výpravu lodí z Oděsy přes Krym, Jaltu, Kerč, Batumi až do gruzínského Tbilisi. Průvodcem jim byl profesor Hahn z mnichovské univerzity, který se ve své práci zabýval gruzínskými a arménskými kmeny. První „expedice“ z Tbilisi byla zakončena v Arménii „okouzlujícím pohledem na Ararat“. Poté se celá výprava vrátila zpět do Tbilisi, odkud začala druhá „expedice“ směrem na sever, po staré vojenské gruzínské cestě. Celá výprava skončila v Latparském průsmyku (2830 m n. m.). Odtud se vrátili do přístavního města Batumi a odpluli zpět do Bukurešti. Téhož roku se princova rodina přestěhovala do nové vily v Bukurešti, kde oslavili s roční Lilly společně Vánoce.

            Nový rok přinášel vždy mnoho společenských povinností. V Bukurešti, v hlavním sídelním paláci rumunského krále, se shromáždily diplomatické sbory všech zastoupených zemí a vyslechly si národní hymnu, přihlížely vojenské přehlídce, zúčastnily se slavnostní recepce, při níž se tančilo, a královský pár konverzoval se všemi vzácnými hosty, mezi něž patřili i manželé Schönburgovi. Král Karel I. vždy dbal na nákladnou reprezentaci, což bylo ostatně patrné i z výzdoby jeho paláce. Na závěr byla nachystána večeře, při níž se většinou rozproudila neformální volná diskuse.

            V roce 1900 se konala ve Francii velká světová výstava, které se princ Johann jako diplomat musel také účastnit. Společně s ním jela i jeho manželka princezna Sophie, jíž byl manžel „neúnavným průvodcem“. Paříž znal velmi dobře už ze svého předešlého působení. Na výstavě byly prezentovány nejmodernější výdobytky tehdejší doby. Manželé tu zhlédli krátký filmový záznam operního a baletního představení, Dieselův vznětový motor nebo obří teleskop.

            Na jaře roku 1900 odjela princezna Sophie z Bukurešti na Červenou Lhotu, kde se poprvé zdržela na delší čas: důvodem bylo její další těhotenství. Očekávala ji zde její švagrová, manželova sestra Fanny, provdaná Czernin, která nechala alespoň prozatimně opravit část interiérů. Druhorozená dcera Ernestine (Erni), přišla na svět 12. července na Červené Lhotě a krátce po narození byla pokřtěna v zámeckém kostelíku Nejsvětější Trojice. Křtil ji Pater Bedřich Kamarýt. Tento duchovní byl velkou regionální kulturní osobností. Proslul jako malíř a spisovatel. Je autorem povídky „Kábové z Rybňan“, v níž se vrátil ke starým dějinám zámku a přispěl tak k popularizaci místa. Žádaný syn na sebe nenechal dlouho čekat, narodil se v Bukurešti roku 1901 v den narozenin své nejstarší sestry Lilly, tedy 23. prosince.

            Roku 1901 se také uzavřela první kapitola princova bukurešťského působení. Dne 9. května byl povýšen do hodnosti legačního rady II. třídy. Princezna Sophie v Bukurešti obdržela titul „palácové dámy“, který byl dámským ekvivalentem „komorníka“.

V lednu roku 1903 byl princ Johann převelen na italský královský dvůr. Itálie byla láskou obou manželů. Zimu 1902 prožili s dětmi v Benátkách, které je zcela okouzlily a zanechaly jim řadu šťastných vzpomínek. Přesunu do Říma se budeme věnovat v následujícím měsíci, kdy však také připomeneme následné působiště, Londýn, v němž princ pobyl až do roku 1906.