I.

Úvodem

                Při příležitosti projektu Evropské unie, který nese název "Evropský rok kulturního dědictví 2018" se Národní památkový ústav v rámci kontinuálního projektu „Po stopách šlechtických rodů“ chce věnovat tématu „Šlechta českých zemí v evropské diplomacii“. Chceme připomenout významné aristokraty, kteří působili především v rakousko-uherském diplomatickém sboru. Výše popsané téma je v české společnosti dosud reflektované jen okrajově.  Připomenutí osudů několika konkrétních osobností bude tedy snad prvním detailním byť dílčím vhledem do této široké problematiky.

                Diplomacii vnímáme jako prostředek pro vytváření a uchovávání vztahů obchodních, kulturních nebo třeba vojenských. Je to nástroj, kterým lze řešit mezinárodní problémy ať už na mezistátní úrovni, či v nadnárodních organizacích. Orgány diplomacie, respektive její vykonavatelé, jsou sdruženi do tzv. diplomatického sboru. Jeho vrcholnými členy jsou vyslanci a zejména velvyslanci, kteří jsou nejvyšším zastupujícím orgánem své země na území země jiné.

                Asi málokdo by očekával, že zámek Červená Lhota, nacházející se na pomezí jižních Čech a Vysočiny, je spojen s příběhem osobnosti, jejíž politické aktivity zanechaly výraznou stopu v evropských dějinách počátku 20. století.  Konkrétní informace o tom, jak rakousko- uherská diplomacie souvisí s Červenou Lhotou, chceme přinášet postupně formou jakéhosi měsíčního kalendáře, který ve dvanácti poznámkách připomene posty, jež zastával jeden z nejvýznamnějších novodobých majitelů Červené Lhoty, princ Johann Schönburg-Hartenstein. Pocházel ze starobylého sasko-durynského rodu Schönburg. Jeho dědeček Heinrich Eduard na počátku 19. století založil sekundogenituru Schönburg-Hartenstein a natrvalo přesídlil z Německa do Čech, kde ke svým majetkům přikoupil roku 1835 také panství Červená Lhota. Pro jeho vnuka prince Johanna nebyla již Červená Lhota příležitostným sídlem, ale hlavním majetkem, který zdědil roku 1901 a obýval a zveleboval až do své smrti v roce 1937.

                Princ Johann se narodil 12. září 1864 v rakouském Enzesfeldu jako nejmladší, šesté dítě. Díky tomu nebyl, na rozdíl od svého nejstaršího bratra Aloise, vychováván ke správě rodového majetku. Zbývalo mu, podobně jako jiným mladým aristokratům stejného postavení, uvažovat o vojenské, diplomatické, církevní nebo dvorní kariéře. Zájem o diplomacii v jeho rodině rezonoval i v generacích předků. Johannův otec, Josef Alexander, byl velvyslancem v Bádenském Karlsruhe, dědeček Heinrich Eduard vykonával službu u dvora v hodnosti skutečného tajného rady. Bylo tedy na co navazovat

                Prvním krokem, který princ učinil na cestě k diplomacii, byla studia na právnické fakultě, která započal v roce 1882. Již během studií, po vzoru starších generací, odjel na kavalírskou cestu, která jej zavedla na území Belgie a Francie. Dalším krokem byl vstup do služeb ministerstva zahraničí jako aspirant na hodnost nehonorovaného attaché. Tyto dvě události jsou pro pozdější vývoj princovy diplomatické kariéry natolik stěžejní, že jim věnujeme hned únorový medailonek. V dalších měsících budeme chronologicky sledovat princovu kariéru, navštívíme metropole Francie, Švédska a Velké Británie, v neposlední řadě také Turecka a Rumunska. Pouť zakončíme v srdci katolické Evropy ve Vatikánu, považovaném v konzervativním katolickém rakousko-uherském prostředí za vrcholný diplomatický post. V roce 1918, který si letos právě připomínáme, však diplomatické působení prince Johanna s rozpadem rakousko-uherské monarchie končí. V době první republiky princ pobýval v ústraní Červené Lhoty a etabloval se jako místní velkostatkář. Jako Rakušan však své mimořádné politické schopnosti a nesmírně cenné zkušenosti ani v jedné z nově vzniklých republik již neuplatnil. Zemřel roku 1937 a byl dle své poslední vůle pochován do rodinné hrobky na Červené Lhotě.