IX.

Johann Schönburg během I. světové války (1915-1918)

V rámci zářijového vydání našeho měsíčníku se spolu s princem Schönburgem přesuneme do Švýcarska. To během I. světové války zachovávalo politickou neutralitu, a poskytlo tak princi Schönburgovi vhodné prostředí pro výkon jeho funkce rakousko-uherského velvyslance u Apoštolského stolce v exilu.

Po odjezdu z Říma v posledních květnových dnech roku 1915 dostal princ Schönburg dovolenou na zotavení, kterou trávil na Červené Lhotě v blízkosti své rodiny. Na začátku července však odjel z červenolhoteckého zámku do malého švýcarského města Einsiedeln, asi 30 km jihovýchodně od Curychu, aby se zde poprvé po opuštění Říma setkal se zástupci církve. Jeho rodina mezitím pobývala v pronajaté vile Froschheim v Salzburgu. Vila ovšem neposkytovala rodině potřebné zázemí. „Moje matka byla nešťastná, vila byla nedokončená, navíc čekala mou nejmladší sestru Sofii, jídlo bylo špatné kvůli válce a zima v Salzburgu, byla opravdu zimou.“

V říjnu roku 1915 podnikl princ Schönburg krátkou návštěvu Haliče, kde navštívil svého bratra knížete Aloise Schönburga, který velel tamnímu armádnímu sboru, jež byl později přejmenován na sbor Schönburg. Program návštěvy, trvající jen několik dní, zahrnoval slavnostní vojenskou přehlídku, návštěvu vojáků v první linii a mimo jiné i mši svatou. Z návštěvy se nám dochovaly heslovitý deník a vojenská karta s povolením návštěvy válečné zóny pro prince Schönburga.

Velkou pomocí v průběhu celého diplomatického působení prince Schönburga ve Švýcarsku byl jeho tajemník hrabě Moriz Pálffy. Ten trávil většinu svého pracovního času v Bernu, zatímco princ Schönburg nejčastěji cestoval do Lugana, které bylo během válečných let považováno za náboženské centrum. Primárním úkolem prince Schönburga bylo pravidelně informovat Vídeň o Apoštolské diplomacii a papežských mírových krocích. Dále pokračoval v řešení tzv. římské otázky, která se soustředila na problematiku neutrality Apoštolského stolce. Spolu s tím paralelně probíhala tajná jednání o znovuzaložení papežského státu.

Princ Schönburg v těchto věcech jednal s apoštolskými nuncii Raffaelem Scapinellim a Teodorem Valfré di Bonzo. Skrze prince Schönburga probíhala také veškerá mírová jednání, zvláště po nástupu císaře Karla I. na trůn.

V průběhu I. světové války změnila rodina prince Schönburga bydliště ještě dvakrát. Nejprve obývala vilu v Luzernu, kde však strávila necelý rok, dále pak vilu ve sv. Mořici v Engadinu, kde zůstala až do konce války. Sv. Mořic považovaly zvláště děti prince Schönburga za úplný ráj. Bylo to místo, kde se soustředila vysoce postavená společnost, nekonečné lyžařské sjezdovky a nádherné prostředí. To vše vytvářelo dokonalé kulisy pro dětský svět.

V závěru roku 1916 nastoupil do funkce ministra zahraničí hrabě Ottokar Czernin, který vystřídal dosavadního Istvána Buriána. Ten se na krátko vrátil do funkce společného ministra financí Rakousko-Uherska. Druhá polovina válečných let pak vnesla do ministerstva zahraničí nestabilitu. Během dvou let se po hraběti Czerninovi vystřídali na postu ministra ještě další tři aristokraté. Ani jeden však nebyl dostatečně velkou osobností na to, aby zvrátil průběh války nebo se nějak závažněji zapsal do dějin diplomacie.

I přes to, že princ Schönburg nemohl fakticky vykonávat svoji funkci v plném rozsahu, tedy v Římě, mu bylo opakovaně přiznáno plné pracovní zařazení jakožto velvyslance u Svatého stolce, a to nejprve císařem Františkem Josefem I. a posléze jeho nástupcem Karlem I.

V posledních dnech I. světové války si císař Karel I. pozval prince Schönburga několikrát k sobě na audienci, během níž se s ním císař radil o tom, jakým směrem by se měla dále ubírat politika Rakousko-Uherska. V létě roku 1918 se papež Benedikt XV. a císař Karel I. pokusili o separátní mír Rakouska s nepřátelskými mocnostmi, přestože spojenec Rakousko-Uherska, Německé císařství, stále marně doufalo ve vítězství Ústředních mocností.  Situace byla natolik vážná, že jakékoli snahy, byť o udržení status quo, byly marné. Kapitulace rakousko-uherské armády byla podepsána 3. listopadu 1918. O osm dní později podepsal císař Karel I. rezignaci na jakékoli státní záležitosti Rakousko-Uherska a tímto krokem definitivně zanikla princem Schönburgem tolik milovaná monarchie. Moriz Pálffy si v těchto dnech poznamenal: „Kdo by si pomyslel, že se my, staří lidé, dožijeme takovýchto časů.“ Rozpad monarchie a ztráta jistot trvajících několik staletí zasadila rodině prince Schönburga hlubokou ránu.

Jakožto oddanému služebníkovi Habsburků, byl princi zakázán vstup nejen na území nově vznikající Československé republiky, ale i na půdu Itálie. Tuto záležitost později vyřešila až intervence rakouské vlády. Princ Schönburg investoval veškeré finanční prostředky, jakožto oddaný vlastenec, do rakouských válečných půjček, které nebyly pochopitelně nikdy splaceny. Rodina prince Schönburga tak bez prostředků a bez domova byla nucena se uchýlit na území Německa, konkrétně na zámek Wallerstein, jedno z rodových sídel princezny Sophie, princovy manželky. Zámek tak v těchto dobách poskytoval azyl pro šlechtické rodiny, které se ocitly v podobné situaci. Až díky dr. Ignazi Seipelovi bylo umožněno vstoupit rodině prince Schönburga na půdu Československé republiky.

Na počátku 20. let 20. století se princ Schönburg dostal také ke svému majetku v Římě, který byl deponovaný v jednom z městských skladů. Část vybavení byla rozprodána v aukci a zbytek mobiliáře byl převezen speciálním vlakem na Červenou Lhotu. Mezi předměty se nacházel nejen početně zastoupený nábytek, ale také umělecká díla a cenné sběratelské předměty, které se dodnes nachází ve sbírkách zámku.

Vnímání Červené Lhoty v kontextu rodiny prince Schönburga se budeme věnovat v následujícím měsíci. S nástupnickými státy po rozpadu habsburské monarchie již princ Schönburg odmítl spolupracovat a odešel do penze. Fakticky se tak uzavřela jeho více jak tři desetiletí trvající kariéra diplomata.